O Karlových varech bylo letos slyšet všude. Oproti lon´skému roku bylo skutečně těžké uniknout hraběnce Báthoryové, Robertu deNirovi, Marku Ebenovi, Martě Issové a dalším méně či více monstrózním osobnostem, které fastival poctily svou účastí. O jeho průběhu se tedy psalo, mluvilo, natáčelo, fotilo, komentovalo a kritizovalo až dost.Toto není naším úkolem, protože ani Juraj Jakubisko, Nicolas Roeg nebo Ivan Passer nejsou v našich souvislostech až tolik podstatní.
Zde se budeme zabývat dvěma tématy a hned to první bude děsivé, temné a hororové: Béla Lugosi a The Dark Eyes of London (1939), u kterého měli diváci možnost se klepat strachy hned dvakrát na půlnočních projekcích.
Ano, Hollywood je všude. Tedy i v Karlových varech.Živý nebo mrtvý, mladý nebo starý, v barvách hippies nebo klasicky snímaný černobíle.A Béla Lugosi je nepochybně Hollywoodské vtělení stejně tak, jako Natalie Woodová nebo Julie Christie s Robertem Altmanem.
Pokud jste tedy vydrželi v náporu deště, horka a klimatizovaných sálů až do půlnoci, mohli jste shlédnou tento precizní snímek Waltera Summerse dokonce širokoúhle, což je nevídaný zážitek. Béla Lugosi jako hrabě Orloff - již v tomto momentu diváka zarazí podobnost s hrabětem Orlokem, tedy hrabětem Nosferatu, tedy Drákulou - tedy Bélou Lugosim v první a nejslavnější roli.
The Dark Eyes of London (v divném překladu Mrtvé oči Londýna) jsou ve své mlhavé a temné estetice tím, čeho se pokusili od té doby dosáhnout všichni autoři psů Baskervillyských a dr.Jekyllů. Svou vtíravou´, nadmíru poklidnou, hrůzností se vám zaryjí pod kůži tak, že se začnete v mlze ohlížet přes rameno, což snad nebyl prvotní záměr režiséra Summerse, v každém případě ale právě toto vyneslo jeho filmu označení "H", tj. horor první kategorie, do 16ti let nepřístupný.
Béla Lugosi je ve své postavě dokonalou koláží doktora Frankensteina, Mr. Hydea a značně stylizovaného Lud´ka Munzara jako majitele sanatoria v Majoru Zemanovi. Toto přirovnání se zdá být podivné, ale právě Lugosiho ústav pro slepce, který jako Orloff vede, skrývá onu hrůznost celého příběhu, ke které ovšem svou měrou přispívá i "pomocná zrůda", obr se znetvořenou tváří a velmi pokřivenými choutkami v podání Wilfrida Waltera. Ten společně s démonickým Lugosim chovance "vyšetřuje" pomocí ran elektrickým proudem a dalšími metodami, které ve většině případů vedou místo k utužení zdraví k brzké smrti pacienta.
Pro Lugosiho byl tento film druhým, který natočil v britské produkci a paradoxně jedním z nejlepších v jeho kariéře.Paradoxně proto, že byl znamením velmi rychlého úpadku jeho kariéry po návratu do Ameriky po roce 1940. Nebudeme se zde rozepisovat v myšlence, do jaké míry jeho úpadek zapříčinila všeobecná změna amerického filmového vkusu a do jaké Lugosiho nadměrná spotřeba kokainu, ovšem faktem zůstává, že Béla Lugosi se až do své smrti zaškatulkoval téměř výhradně v podměrečných a rozplizlých béčkových hororech. K velké škodě celého filmového průmyslu, který dnes pietně oprašuje lahůdky jakými jsou právě Mrtvé oči Londýna.
V úvodu jsem mluvila o dvou tématech, které se z festivalu téměř bezprostředně vztahují k tématu Celluloid divine. Druhým je zcela nepochybně a nepřehlédnutelně Vévodkyně de Langais, Rivettova impresivní adaptace tohoto námětu z roku 2007, která byla na festivalu také zařazena. Podle mého názoru jako rána z čistého nebe a velmi nezařaditelně, ovšem díky bohu (tedy Evě Zaoralové) za ni.
----------------------------------
O Vévodkyni v dalším článku.
0 komentářů:
Okomentovat